New Learning na pedagogické fakultě University of Illinois

Pokud se jedná o Gardnerovu teorii mnohočetných inteligencí, pak by bylo dobré připomenout, že do současné doby nebyla pro její podporu poskytnuta žádná validní empirická evidence. Pravda, někteří obhájci této teorie prohlašovali, že platnost teorie MI lze potvrdit prostřednictvím vyhodnocení vzdělávacích výsledků při aplikaci teorie přímo ve výuce ve třídě a že tedy (podle Gardnera) pozitivní výsledky výukových metod založených na MI je vlastně možno nahlížet jako empirickou podporu pro teorii MI. Jenže, úspěšná aplikace teorie ve výuce nemůže poskytnout test platnosti inteligencí, neboť samotný akt aplikace teorie MI předpkládá (!) platnost inteligencí.

Teorie MI vykazuje i další zásadní nedostatky: Není např. zcela jasné kolik mnohočetných inteligencí vlastně existuje, neboť k původním sedmi se postupně přidávaly a přidávají další. Problémy existují s definicemi MI či jejich psychometrickými vymezeními. MI mají být podle Gardnera autonomními moduly (přibližně ve smyslu Fodorových modulů) operující nezávisle, což je ale v ostrém protikladu s poznatky současné kognitivní psychologie a neurovědy. A lze uvést i některé další zásadní empirické a konceptuální problémy této teorie na jejichž podrobnou analýzu  bohužel v komentáři není dostatek místa.

Eo ipso: Dávat do souvislosti "vícenásobnou gramotnost" s mnohočetnými inteligencemi se mně jeví jako velmi umělé a nejasné.

Děkuji za poznámku. Myslím, že k teorii mnohočetné inteligence, vícenásobné gramotnosti či mnohonásobné osobnosti (Sherry Turkle) je třeba přistupovat se selským rozumem a prostě přijmout skutečnost, že každý je jiný a v různých situacích se chová různě. Tedy, jde tu o to, umožnit každému, aby k vytyčeným výukovým cílům šel svou vlastní cestou. Ne vždy je to možné.

O pochybnostech kolem Gardnerovy teorie jsme již psali - Neurovědecké mýty ve vzdělávání.