František Gellner

Oceňuji, že se autorka PL pouští do Gellnera se žáky v pěkně pubertálním věku. Dřív ten vzdor patřil tak sedmináctiletým, ale časy se mění...

Je taky dobré, že žáci dostanou do ruky celkem hodně básní najednou, mohou porovnávat nebo si skládat obraz tvorby autora. Znamená to ovšem, že čtou, že umějí přečíst i báseň nebo aspoň její úryvek. To není v každé třídě zdaleka běžné.

Cením si taky toho, že žáci mají svobodu dopisovat do chybějících míst slova bez ohledu na "správnost". Podobně by možná měli být ujištěni i u vytváření názvů k veršům! Tady totiž mám pochyby: úryvek básně není báseň celá, takže je asi na místě, že mají vyslovit svůj pocit, dojem, ale názvy bych přecen jen dělal nad celkem básně, tomu by se mohlinaučit, že nečteme úryvky, ale celé knihy, celé básně a jednou možná i celou sbírku básní. (Ne že bych věřil, že každý ji bude číst, ale mohl by každý vědět, že tak se to s básněmi dělá - čtou se v celé sbírce, protože tam mají celý svůj smysl. Jedna epizoda z Hvězdných válek taky nedává smysl celých Hvězdných válek, víte, děti?)

Ale čemu bych se vyhýbal, jsou soudy a závěry o "autorovi". Autor je Fr. Gellenr, ale jeho osobní valstnosti mohou být velmi jiné než to, jak se staví coby básník, neboli lyrický subjekt. To by se asi mládež naučit měla, že autor nerovná se vypravěč či podávatel ani ten lyrický subjekt. To by asi třeba Karásek ze Lvovic vypadal v osobním životě pěkně zhýrale - a on byl takový poctivý úředníček... Gellner byl asi bohém, ale děti se mají naučit brát tvůrce s odstupem, jako tvůrce a ne jako postavu jeho vlastních románů nebo básní!

Možná by se právě s Gellnerem díky jeho vzdorovitosti dali žáci učit tomu, že každá báseň má své poslání, že na nás volá i přes století něco hodně osobního a moudrého (když je to dobrá báseň). I báseň o tom, že si básník vezme za ženu opici, přece volá něco o tom, jak mohou mladého člověka štvát mravy usedlých a nudných "poctivých občanů" a jak sladké je provokovat je i jejich samice.

Vážená paní kolegyně,

toto, myslím si, hledačí inspirace opravdu ocení! Zdroj několika vybraných dobrých textů, které mohou zařadit do celé řady výukových bloků podle chuti. Sám jsem učil podobné chuťovky (třeba Patrika Linharta :-))) a jako motivace to na "puberťáky" platí, když to jako motivace k čtení a debatování, případně zakládání kroužků znalců živé, mluvící poezie opravdu slouží a jen tak to ve výuce neplandá.

Horší je to s rodiči...

Jen se pozastavuji jako kolega Hausenblas nad tím spojováním úryvků se správnými názvy. Dost marně se sám sebe ptám, podle čeho asi žák určí název tohoto čtyřverší (všichni mi lhali):

Propil jsem peníze, na dluh pít budu.
Šťasten, kdo propije boty své!
Zřím oknem krčmy ven v rozmoklou půdu.
Podzim se stromů listí rve.

- snad jedině metodou vylučovací...

Pak je ale problém s tím, že třeba tato část básně "a nastává mi...", by mohla být dobrým epilogem :-)

A s chantany se těžce loučit budu,
v nichž večer chudý sbor své písně pěl,
i s kavárnami. Mám tak rád jich nudu.
Dvě mladá léta jsem v nich prodřepěl.

Loučení tam je, nebo ne?

A proč je tohle "neděle"?? Ví bez nápovědy asi jen autor, a vy...

Na zdraví tobě a na zdraví všem,
kdož tebe užili, drahá,
a všem, které ještě vášnivým rtem
ve křeči zulíbáš nahá!

Děkuji za oba komentáře - těší mě, že mám zpětnou vazbu, od které se můžu příště odrazit zase kousek dál. Svou reakci bych mohla shrnout do jedné věty: máte pravdu, jak s přiřazováním názvů, tak se soudy a závěry o autorovi. To by ale asi nic podnětného nepřineslo.
Začnu od autora - když jsem četla komentář Ondřeje Hausenblase, divila jsem se sama sobě, co že jsem to v PL použila,že "to ví přece každý, že se nemůže ztotožňovat či zaměňovat autor a lyrický subjekt". Protože to bylo už dávno, musela jsem si to připomenout a přesvědčit se na vlastní oči, že jsem opravdu takovou formulaci použila. Nu, použila. Vymlouvat se nemám na co, sama nevím, proč to vzniklo, raději si z toho vezmu ponaučení a dám si příště větší pozor.
K přiřazování názvů: v zadání pro děti je schválně POKUS se přiřadit, chybí už to, co jsem dodávala ústně a o čem jsme pak mluvili (nebo měli mluvit) - v prvé řadě to, že není nutné se přesně trefit, protože u některých básní to poznají velmi lehce, stačí pozorně číst, u některých budou muset odhadovat a asi bude více možností. Bavili jsme se pak o tom, čím jsme se řídili (název se objevuje doslova v básni) nebo co nás naopak mohlo mást či co nám chybělo k tomu, abychom název mohli přiřadit správně. K této činnosti je určitě třeba diskuze, dovysvětlení. V ideálním případě bychom měli dojít k tomu, že (jak už jsem uvedla výše) někdy "stačí" jen pozorně číst, někdy ale potřebujeme více - celou báseň. Nebo dokonce celou sbírku, třeba z knihovny, abychom si našli, jak se ta báseň vlastně jmenuje (jak to jako ta učitelka ví? Vždyť se to může klidně jmenovat i tak a tak... Ano,může, proč myslíš? Dokaž to na konkrétní části textu... atd.)
Obsáhlejší instrukce dostali žáci před úkolem, v PL uvedené nejsou z jednoduchého důvodu: nechtěla jsem vyřadit žádnou z ukázek a na delší zadání nebylo místo, aby se vše vešlo na jeden list, proto jsem výše uvedené shrnula slovem POKUS.
Uvítám jakékoli další reakce, kdybyste, milí pánové, měli chvilku času a trošku chuti podívat se i na mé jiné příspěvky (konkrétně Milan Kundera: Falešný autostop a Arnošt Lustig: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou) a podobně je okomentovat, budu moc ráda. Chybí mi takové podnětné sdílení, mám sice reakce žáků, které jsou také důležité, ale velmi bych ocenila pohled někoho "z vlatních řad".