Od kultury konektivity k platformním společnostem

Současný stav evropských zákonů v oblasti práva na automatické zpracování velkých osobních dat a profilování vysvětluje tato studie:

Bryce Goodman, Seth Flaxman - European Union regulations on algorithmic decision-making and a “right to explanation”, 2016
https://arxiv.org/pdf/1606.08813v3.pdf

Možná by stálo za to si připomenout, že všechny korporace Big 5 vyvíjejí chatboty (inteligentní robotické systémy pracující s mluveným slovem a interagující na podnět uživatele):

Api.ai (Google),  Wit.ai (Facebook),  LUIS (Microsoft),  Watson (IBM),  Lex (Amazon).

Možná nerozumím dobře sdělení "nejvyšší zisky generuje právě pohodlnost a neznalost uživatelů" Jak to třeba souvisí s komerčními aktivitami inovátorů a původních startupů jako je zmiňovaný Uber, Airbnb, Coursera ši edX?

Pohodlnost je jasně přímo akcelerátorem těchto aplikací. Na tom by samo o sobě nebylo nic špatného, kdyby se v určité fázi neukázalo, že mají-li podobné služby růst, musí se snažit tuto pohodlnost podporovat. Asi bude lepší se spíše dívat na Big 5. Tam je zcela jasná ambice ovlivňovat celou společnost tak, aby jejich perspektiva dalšího růstu byla co největší. Začíná to ovlivňovat i politiku. Znalost uživatelů je klíčová pro to, kam se bude vývoj ubírat.

Doporučuji toto doplňkové čtení:
Jakub Čížek - Facebook o nás ví vše. Díky dobře skrytému vyhledávači se to dozví i ostatní

Facebook by mohl o vás vědět \"vše\", pokud se budete chovat jako šílenec (a pak vám to může být jedno). Při zachování minimálních bezpečnostních zásad - v podstatě stačí chovat se rozumně - Facebook může nashromáždit mraky nejrůznějších informací, ale nedokáže je spojit s vaší osobou.

Čížek a jeho obdivovatelé řeší pseudoproblémy.

Ad E Kocourek: V obecné rovině je  jistě možno s Vámi, pane doktore, souhlasit. Jen mně není zcela jasné, co má člověk konkrétně rozumět pod Vaší formulací "...v podstatě stačí chovat se rozumně...".

Myslím, že tuším, co pan Kocourek myslí tím "chovat se rozumně". Myslí asi "nedávat o sobě nic vědět", tj. být anonymní. Nezjišťoval jsem to, ale předpokládám, že on se tak chová. Tudíž se tu do nás klidně může bez nejmenších obav pouštět, a nikdo se mu nemůže osobně za to mstít. Z výchovného hlediska je to stejné, jako kdybychom vychovávali přímo podvodníky nebo dokonce budoucí zločince. K tomu tento způsob vnímání online existence jednoznačně vede.
Viz - Děti bez jména a bez tváře, Soukromí je pryč, naučme se s tím žít!