Neurovědecké mýty ve vzdělávání

S popíráním významu učících stylů se roztrhl pytel. EdSurge varuje před produkty na stylech postavenými - Why You Shouldn't Waste Your Time With 'Learning Styles'.
Podle mě velmi fundovaně dynamicky vysvětluje problematiku učících stylů na svém blogu Matt Bury - Learning Styles, Mindsets, and Adaptive Strategies. I on říká, že je třeba vždy volit výukové postupy nejen podle preferencí dané osoby, ale též v závislosti na situaci a výukových cílech. Kdo by to byl řekl?

Vliv učícího stylu mě zajímá! A co je teda ten mýtus? (A) Že se každý žák učí dle svého preferovaného stylu učení? Nebo (B) že tomu mnoho učitelů věří? IMO není mýtus ani jedno. Ať validní výzkumy podkládají co chtějí - tohle si přece každý může ověřit sám na sobě! A zejména ten, kdo se v pokročilém věku musel nebo musí hodně učit, a z toho důvodu se nad efektivitou a stylem svého učení zamýšlel. A učitelé - kteří se musí něco učit každou chvíli - to mají vyzkoušené a věří tomu úplně samozřejmě. Nejen učitelé - i třeba programátoři.

Domněnka, že svůj mozkový potenciál využíváme jen asi z 10 %, určitě nevznikla špatným překladem.  Světová a zejména americká sci-fi literatura Zlatého věku s tím pracuje jako s hotovou věcí.

Zbytečné nákupy drahých technologií mě trápí ne méně nežli autora. Bohužel článek ponechává vztah konkrétních zbytečných nákupů ke konkrétním neurovědeckým mýtům zahalený mlhou. Vybavuje se mi řada zbytečných nákupů (interaktivní tabule, jednoúčelové a jedno-platformové aplikace), ale jejich vztah k neurovědeckým mýtům nevidím. Takže na jednu stranu se chci připojit k varování před zbytečnostmi, ale na druhou stranu si dovedu představit (možná hodně drahé! - musel by se zaplatit kompletní vývoj) technologie, o kterých jsem přesvědčený, že by vzdělání (všech!) hodně prospěly:

nekomerční kvalitní operační systém pro tablety

a ještě

multiplatformový překladač (nebo klidně i interpret!) libovolného vyššího programovacího jazyka.

Skvělý článek!

Jen se někam poděly citované zdroje (1-7).

Je možné je doplnit?

Předem děkuji.

ON

Souhlasím s dr. Neumajerem:jde o skvělý článek (až na výpadek citovaných zdrojů). Jinak tvrzení pana Kocourka "Ať validní výzkumy podkládají co chtějí- tohle si přece každý může ověřit sám na sobě!" to je skutečná "perla".

Děkujeme za pochvalu i za připomenutí chyby. I když mě u pana Neumajera mrzí, že to nesdělil mně přímo. Dobře totiž ví, že bych studentský článek k publikování bez zdrojů nepřijal. Byla to samozřejmě moje chyba.

S panem Kocourkem souhlasím v tom, že bychom potřebovali open source tablet. Vlastně ve skutečnosti něco takového existuje - http://one.laptop.org/stories/xo-tablet. Jen si nejsem jist, zda lze v případě OLPC vůbec ještě mluvit o dobročinnosti.

Na neurovědy se v poslední době odvolával T. Feřtek: "Neurovědci už nejméně od sedmdesátých let minulého století konstatují, že každý lidský a tedy i dětský mozek je jiný."

Zde snad ale nejde o mýtus, spíš o trivialitu.

Ad Bořivoj Brdička, 11. 09. 2015 06:13 - Těžko se mnou může pan Brdička souhlasit, když já o jakémsi\"open source tabletu\"nenapsal ani slovo. Ani netuším, co tím\"open source tabletem\"pan Brdička míní. Kdyby MŠMT (nebo jiná státní instituce) chtělo prokazovat svoji užitečnost nějakým rozumným způsobem, zaplatilo by vývoj a veškerá práva by si klidně mohlo ponechat. Ani by nemuselo zveřejňovat žádné interní zasvěcené informace o příslušném produktu. Já do principuopen sourcezamilovaný nejsem.

Na druhou stranu, zkušenost s Opencard nás učí, že státní či quasi-státní instituce si neumí ponechat všechna práva. Nejspíš ani netuší, jak se to dělá a k čemu je to dobré.

Ad RNDr. Jan Maršák, CSc.,  10. 09. 2015 22:49 - Já tvrdím, žekaždý člověk má svůj \"preferovaný\" styl učení, při použití kterého dosahuje lepší výsledky, nežli dosáhnul při použití jiných stylů učení. Některý člověk (například já) tento svůj \"preferovaný\" styl učení zná, a snaží se jej použít.

Co, pane Maršák, na toto téma tvrdíte vy? Že individuální preferované styly učení neexistují? Nebo že existují, ale jejich použití nepřináší zřetelně lepší výsledky učení?

Moje zkušenost říká, že použití \"preferovaného\" stylu učení sice vede k lepším výsledkům učení, ale je nákladnější. Má-li vaše učení financovat váš zaměstnavatel, jako jednotlivou osobu vás s tímto požadavkem nejspíš vyrazí. Avšak sejde-li se jisté množství zaměstnanců, kteří a) znají svůj \"preferovaný\" styl učení, a b) jejich \"preferované\" styly učení se do značné míry shodují, naděje, že váš zaměstnavatel přistoupí na vaši hru, stoupá.

Jak říkal Vernův Arne Saknussemm, KOD FECI.

Ad E Kocourek,12.9.2015 : Vážený pane doktore, co na dané téma tvrdím já, není důležité. Důležité mohou být pro dané téma skutečně jen výsledky plynoucí z objektivního výzkumu založeného na adekvátní metodologii (užití kontrolních skupin, randomizace ve výběru výzkumných vzorků, dvojité "zaslepení" při provádění příslušných experimentů etc.). "Metoda", že "tohle si přece může každý ověřit sám na sobě" bude ovšem značně subjektivně "zabarvena" z důvodů např. placebo efektu, resp. sebeklamu, osobních mylných přesvědčení apod. Vždyť řada lidí si také např. ověřila sama na sobě, že mají telepatické či telekinetické schopnosti, léčitelské schopnosti nebo si  tito lidé ověřili sami na sobě účinek léčitelových schopností, přestože objektivní testy žádné takové jejich schopnosti či účinky těchto schopností nejen nepotvrdily, ale často je vyvrátily.

Mimochodem, shodou okolností, se v jiném segmentu tohoto portálu opět zažehla diskuse o tzv. barvách života, tedy zhruba řečeno o metodě používající různě barevné filtry ve formě brýlí či plastových fólií pro nápravu či zmírnění čtecích obtíží u žáků, zaviněných prý především tzv. vizuálním stresem (mimochodem velice kontoverzní diagnostický prvek). Přestože efektivita používání těchto barevných filtrů pro nápravu čtecích obtíží nebyla žádnými objektivními kontrolovanými experimenty prokázána (až na placebo efekt), někteří lidé přesto tvrdí, že si pozitivní vliv používání těchto filtrů na nápravu čtecích obtíží "ověřili sami na sobě".

Chtěl jsem jen dodat, že Vaše komentáře k článkům na tomto portálu jsou vždy inspirující, přestože často provokující.

Ad Miroslav Melichar 11.9.2015: Neexistuje téma, k němuž by se pan Feřtek nebyl schopen vyjádřit.

Ad RNDr. Jan Maršák, CSc., 15.09.2015: Vážený pane doktore, děkuji za připomenutí důležitosti výsledků objektivního výzkumu. Hrome, vždyť jindy bývám i já příznivcem objektivního výzkumu prováděného adekvátní metodologií. Na omluvu mého vybočení mohu uvést snad jen dvě věci: jednak že mi moje subjektivní pocity připadaly tak jasné ... (Naštěstí nejenom mně - existuje řádově desítka odborníků na IT, kteří tento můj subjektivní pocit sdílejí.) Druhak že tato oblast mi připadá natolik individuální a vázaná na subjektivní pocity, že objektivní výzkum by byl velice složitý a - vzhledem k té individuálnosti - obtížně zorganizovatelný.

Nicméně, pokusím se o náznak důkazu sporem. Neplatí-li, že každý člověk má svůj preferovaný styl, pomocí kterého dosahuje měřitelně lepší výsledky učení nežli ostatními styly, pak musí platit tvrzení \"opačné\": Existuje člověk, který pomocí úplně všech stylů učení dosahuje výsledky (v rámci jisté tolerance) stejné.

Pokud vyloučím patologické případy (osoby učení zcela neschopné), připadá mi, že žádný člověk ono \"opačné tvrzení\" nesplňuje. Jak jinak, opět zcela subjektivní pocit.

Ad E Kocourek 16.9.2015: Pane doktore, v pozadí našeho "sporu"  je podle mne zřejmě tato zásadní otázka, totiž: Lze subjektivní studovat objektivně? Vy tvrdíte, že ne, neurověda, resp neuropsychologie to však jasně vyvracejí. Dva příklady za všechny. Duševní deprese u člověka, jistě zcela subjektivní pocit (omlouvám se za pleonasmus), je způsobena nízkou koncentrací neuromediátoru serotoninu v limbickém systému mozku (objektivní fakt). Schizofrenie (opět subjektivní pocit) je způsobena (mimo jiné) nadměrnou transmisí dopaminu v mozkových synapsích (objektivní fakt).

Vám jak říkáte, Vaše subjektivní pocity "připadají tak jasné" a prý nejen Vám, ale i řádově desítka odborníků na IT tento Váš subjektivní pocit sdílejí. Ale anekdotální výpovědi(tedy tvrzení založená na osobních pocitech) jsou velmi nespolehlivé. Pokud bych jako Vy argumentoval subjektivními pocity, pak tvrdím, že mám dojem, že jsem při svém učení nikdy žádný preferovaný učební styl nepoužíval, ale spíše jsem byl často k učení spíše různými způsoby motivován, v různých situacích zkoušel různé způsoby učení podle předmětu studia apod. Navíc jste zatím nesdělil, jaký je vlastně Váš preferovaný učební styl a zda je celoživotně ve Vaší osobnosti zafixován nebo se během Vašeho života měnil.

Že daná oblast je individuální a vázána na subjektivní pocity, jak říkáte, vůbec neznamená, že ji nelze studovat objektivně, byť je to složité a organizačně obtížné, to skutečně nelze popírat. Ale subjektivní je dnes ve vědě studováno zcela běžně a úspěšně (viz výše). Není jediný důvod vzdávat předem objektivní výzkum subjektivního.

A Váš "náznak důkazu sporem" není žádný důkaz, ale pouhá spekulace. Navíc se zcela nejasným vyjádřením "pomocí úplně všech stylů".

V úctě JM

Daniel Willingham se opět vrátil k vysvětlování, jaký postoj k učícím stylům zaujmout. Důvodem byl průzkum, který odhalil, že v jejich zásadní vliv věří 93% veřejnosti a 76% učitelů. Myslím, že bychom měli již považovat za prokázané, že volba nejvhodnější formy učení je svázána s obsahem a cílem, nikoli s preferencemi žáka. Přesto ale musíme na jeho schopnosti samozřejmě brát ohled a snažit se výuku individualizovat, jak jen to je možné.

How many people believe learning styles theories are right? And why?

Willingham se podíval na výsledky průzkumu (skoro VŠICHNI ty učící styly podporují), načež prohlásil 93% veřejnosti za hlupáky, kteří věří bludům, zatímco jeho \"vědecké\" poznatky jsou jim pro smích.

Upozorňuji, že \"how many people believe learning styles\" bylo předmětem průzkumu a na tuto otázku respondenti odpovídali,  zatímco ono objevné a vědecké \"and why\" domyslel Daniel Willingham. Na to se respondentů neptali.

Dotaz na pana Brdičku: Čím jste prokázal, že volba nejvhodnější formy učení je svázána s obsahem a cílem, nikoli s preferencemi žáka? (Samozřejmě, pokud ta vaše \"forma učení\" má něco společného s learning styles. Nemá-li, pak jde o bezobsažný výrok a netřeba se k němu vracet.)

Zdá se, že Willingham a také badatelská komunita na rvp.cz jsou neoblomní. Nicméně ti dospělí, kteří se mají něco naučit, a jsou v pozici ovlivnit učící styl, jakým jim poznatky (atd. apod.) budou prezentovány - a v této pozici dospělí často bývají - setrvají ve svém bludu a budou i nadále učící styly používat. Každý ten svůj preferovaný.

A portál rvp.cz bude pokračovat v propagaci Willinghama a v plivání na učící styly. Neměla by se k tomu zřídit rubrika \"pro zasmání\"?

Myslím, že při srovnání odborné erudice vítězí prof. Willingham. Nemám tedy problém s tím, komu věřit. Pro ostatní ještě dovysvětlím. Ve vzdělávacích technologiích frčí nastavování průchodu automatizovanou elearningovou výukou podle preferovaných stylů učení žáků. Většina dnes asi bude preferovat vizuální a bude se chtít učit prostřednictvím videa. Willingham nás upozorňuje na to, že touto cestou se např. číst nikdo nenaučí.

Velmi zajímavé. Mohl by autor upozornit i na další sporné přístupy \"mýty\" pro nás praktické učitele?

Autor zpracoval odkazovanou literaturu a dnes je dávno bůhví kde. Rád bych věřil tomu, že se stal praktickým učitelem. Zadával jsem tyto články jako seminární práce ve své výuce na PedF. Pozoruhodné je, že si této skutečnosti skoro nikdo nevšiml.