Projekt One Laptop per Child: nová zjištění, nové otázky

V zájmu objektivity si dovolím připojit odkaz na článek jednoho z hlavních organizátorů porogramu OLPC v Peru Oscara Becerry - Oscar Becerra on OLPC Peru’s Long-Term Impact, který byl publikován v rámci diskuze OLPC in Peru na portálu UNESCO Educational Technology Debate. Zásadní problém je samozřejmě v tom, že není možné měřit výsledky prostřednisctvím testů, které nemají nic společného s cíli projektu.

Dovolím si ještě připomenout velký rozdíl mezi Peru a Uruguají, jejíž Plan Ceibal byl, zdá se, mnohem úspěšnější (Uruguay: Plan Ceibal ends digital gap in public schools). Dotkl se totiž, narozdíl od Peru, skutečně všech škol, všech žáků i všech učitelů.

Díky za doplnění, pane doktore. Kvantitativně vzato vzorek všech Uruguayců se žáky 319 Peruánských škol jsou naprosto srovnatelné. Jak se to v Uruguayi povedlo, vybavit každého žáka notebookem, by mě zajímalo. Článek je spíš informací o současném dění kolem projektu OLPC. Řekl bych, že se dá pořád více věřit "nezávislé" instituci, která provedla výzkum, nežli prezentacím jednoho ze členů projektu.

Naprosto souhlasím. To víte, mě nelze považovat za nezávislého pozorovatele. Fandím technologiím!

Tam, kde nic podobného žáci neměli, je to jasné. Jak by to ale dopadlo u nás? Kdyby se stalo, že někdo zajistí vybavenost českých žáků nějakou podobnou technologií, nedopadlo by to podobně jako zavádění projektového vyučování, interaktivních tabulí nebo tabletů do škol, tedy rozpaky?

Reaguji na Kdyby se stalo, že někdo zajistí vybavenost českých žáků

Jak by to dopadlo u nás přece víme. Vzpomeňte na Internet do škol, resp. jeho první část: za obrovské peníze se vybavila polovina škol.

Projekt OLPC je zajímavý tím, že od počátku moc nespoléhá na učitele. Předpokládá (spolu s Mitrou), že se děti budou schopné něco naučit samy.  Je dost důležité, co se vlastně naučí. Nejsou to ty schopnosti, které po nich žádá škola a testují se. Pokud se ale naučí vyhledávat informace, zpracovávat a tvořit digitální dokumenty, hrát hry, programovat, spolupracovat apod., je jasné, že jim to k něčemu bude. Pořád se nemohu s tím nápadem obejít učitele smířit. Určitě by bylo lepší mít učitele, kteří budou schopni technologie vhodným způsobem používat. Dospěli-li v OLPC k tomu, že toho není možné docílit, je třeba se zamyslet nad tím, zda je investice do počítačů i tak správná. Přikláním se k tomu, že ano. Dává všem šanci, kterou by jinak nedostali.

Je důležité si uvědomit, jak moc se liší plošné vybavovaní všech žáků formou 1:1 od programů, které byly a jsou realizovány u nás. Rozdíl je zásadní.

Reaguji na Jak by to dopadlo u nás přece víme. Vzpomeňte na Internet do škol, resp. jeho první část: za obrovské peníze se vybavila polovina škol.

Přesně Vám nerozumím, pane doktore. Vybavila se pouze polovina škol?

Reagce druhá Pořád se nemohu s tím nápadem obejít učitele smířit

Podle mého to vede k něčemu, čemu v přírodovědném vzdělávání s oblibou říkáme badatelsky orientované vyučování, někdy inquiry based learning. Naprosto shodně s Downesovou kolaborací si učitel prakticky nemůže být jistý tím, jak celý proces bude probíhat. Jisté je pouze to, že učitel musí být na takové úrovni, aby žáky nechal "bádat" a zkoušet, přitom je pouze směroval. Podle mého je to jediná cesta, jak žáci elektronicky nezvlčí a z předmětů, kde se takto technologie využívají se nestane podobná nuda jako z IVT, IKT nebo jak se počítače ve škole jmenují.

O promarněné šanci v podobě Indoše jsem psal před šesti lety krátký fejeton pro Softwarové noviny. Problém vidím v tom, že situace, které se centrálně řeší v zahraničí, v ČR selhávají (typicky pro neuřízení a pachuť korupce). Nenapadá mne jich moc, které by proběhly bez problémů (mýtné, Opencard, zdravotní internetové knížky, společná maturita). Proto se obávám, že situace je zatím obtížně řešitelná - potřebná plošná dodávka s neoddělitelnou další podporou (jasná koncepce, vzdělávání učitelů, centrální vzděl. portál atp.) se vždy zvrtne a bez této intervence státu spíše bude přibývat zvyšování nerovností (sociální, regionální atp.). Snad ale spějeme k lepším zítřkům.

Pravdu máte v tom, že pokud není něco prodiskutováno se snahou o konsensus a dále intenzivně vysvětlováno učitelům, nemůže to nevzbudit rozpaky (viz vaše poznámka k  interaktivním tabulím nebo tabletům do škol, resp. celému zavádění RVP).

Tak to jsme na tom stejně. Myslíte, že by v našich podmínkách pomohl ucelený program zaměřený na podporu učitelů? Takové snahy tu přece byli. Je současný stav dán tím, že ty kurzy nebyly pro dostatečné množství učitelů nebo že jejich příprava nebyla předem pořádně promyšlená a dotažená do konce?

Spíše než další program by pomohly dobré příklady a vzory pro učitele (např. video někoho, kdo to umí), jak technologie přirozeně a vhodně do výuky všech předmětů začleňovat (viz. výstupy z diskuze standardy pro ICT). Musí to být evoluce nikoli revoluce (viz. difuze technologií). Dokud všichni učitelé běžně nebudou pracovat s počítačem, hledat si podklady, připravovat se na hodinu, ovládat prezentace, projektory a interaktivní tabule, spolupracovat s dalšími kolegy, sdílet materiály, apod. (viz. model TPACK), nelze rozumně model 1:1 realizovat. Pokud přesto k plošnému vybavení žáků technikou dojde, budou nepřipravení učitelé ve výuce s touto technikou naprosto zbyteční, ne-li na obtíž.

Pane kolego, s první částí Vašho komentáře naprosto souhlasím. S poslední větou ale méně. Praxe ukazuje, že se ve třídách něco děje, učitelé tam tedy nejsou na obtíž. Škoda je, že nedokáží ze situace vydolovat maximum. Žáci se jim pak rozprsknou po síti a kýžený výsledek je pryč. Ona evoluční cesta se zřejmě prodlouží vzhledem k tomu, jaké jsou požadavky na počítačové schopnosti čerstvých absolventů učitelství.

Obávám se, že další kurzy budou jen dalšíkm korytem vzdělávacího byznysu, raději bych se přimlouval za dobré příklady a vzory z konkrétních hodin na našich školách.

Pane kolego, dobře pojaté kurzy přece vzory těch hodin přináší :)