Vnitřní předpoklady mediální výchovy

Článek dochází v závěru k tomu, co napovídá již titulem. Tady nelze autorovi rozhodně nic vyčítat. Článek obsahuje přehledné, i když obsahem popravdě ne příliš objevné grafy. Ale ten \"antropologický\" rámec je až příliš široký, ba dokonce místy až rozplizlý a ocitáme se tak již zcela mimo reálnou mediální výchovu ve školách. Především poslední takzvaná podmínka mediální výchovy (?) \"mít zdroj naděje, otázka smyslu života a smyslu dějin\" rozhodně není ani předmětem, ani cílem mediální výchovy. Ve čtenáři jen vzbuzuje otázky, po pravém smyslu celého článku: Jaký zdroj naděje, smysl života a dějin má autor vlastně na mysli? 

Zdeněk Sotolář správně konstatuje, že  \"mít zdroj naděje, otázka smyslu života a smyslu dějin\" rozhodně není ani předmětem, ani cílem mediální výchovy. Článek hovoří o předpokladech - nikoliv obsahu - mediální výchovy. Tedy o tom, co se zpravidla v mediální výchově neprobírá, ale bez čeho padá větišna toho, oč mediální výchova usiluje, do temné díry.
Smyslem článku je poukázat na to, že bez dobře ukotveného rámce celku výchovy - včetně onoho transcendentního zdroje naděje, smyslu života i dějin - nepřinese sebelépe myšlená i vymyšlená mediální výchova (ale stejně tak třeba výchova k občanství nebo dokonce etická výchova) skutečné plody k žádoucí změně postojů a jednání. Každá skutečná změna lidského jednání musí vyrůst zevnitř. A to myslím není nijak rozplizlé vyústění ;-)

Děkuji za vstřícnou reakci. Ale odpovědi jsem se nedočkal. Jaký transcendentální zdroj naděje, smyslu života i dějin máte na mysli? Nebo si čtenář může dosadit cokoliv?

Ahá :-)
Čtenář si tam může za transcendentní zdroj naděje, smyslu života i dějin dosadit \"cokoliv\", co může opravdu poskytovat naději, smysl života a smysl dějin.
Jsou tu jednak historicky prověřené nabídky, z nichž nejlépe znám tu, která je založena na biblickém svědctví - tedy žido-křesťanskou. V našich poměrech se jí sice dost opovrhuje, ale celosvětově je to pořád nejsilnější trancendentně zakotvená orientace poskytující naději, smysl života i smysl dějin (podrobněji viz například Pierre Teilhard de Chardin Chuť žít). Dostatečně kvalitní je jistě i nabídka muslimská, kde zvláště v súfistické verzi není rozhodně hrozbou (za jakou běžně dnes Evropané pokládají paušálně veškerý islám), nýbrž inspirativní duchovní orientací. Totéž mohu říci o bhaktijoze, kterou u nás nejlépe představil Tabíndranáth Thákur (v Gítáňdžalí). Jinou, nicméně rovněž nosnou, možností je nějaká verze buddhismu, u nás nejvýrazněji představovaného dalajlámou.
Kromě těcho tadičních spirituálních cest v náboženském hávu jsou jistě možné (nebo aspoň myslitelné) cesty nenáboženské, které přesto mohou být oporou naděje a smyslu. Osobně si myslím, že v našich poměrech může být zdrojem takové cesty skauting (pokud se vážně berou jeho tři pricipy). Také na širší použití může aspirovat spiritualita vycházející z Rudolfa Steinera, kterou u nás reprezentují waldorfské školy.

V individuálním případě jsou jistě možné další, méně běžné cesty. Já jsem uvedl jen ty, které znám buď velmi dobře, nebo aspoň dobře, a vím, že mohou člověku opravdu pomoct k naději a pochopení i nalezení smyslu vlastního života i smyslu dějin světa.