Je italština opravdu jednoduchá?

Když si vezmeme italštinu, angličtinu a češtinu z pohledu začátečníka, je, myslím, nesporně nejtěžší čeština – už jenom kvůli pádovým koncovkám. Italština a angličtina pády řeší předložkami, takže tam tento problém odpadá.

Z pozice českého studenta ze srovnání první fáze osvojování si angličtiny a italštiny dle mého jako snadnější varianta vychází italština. Jednak se v podstatě čte stejně, jako se píše (jen je třeba znát několik pravidel, např. že gn se čte [ň], gl [lj], z [dz] a pár dalších) a jednak se věty tvoří stejně jako v češtině (dokonce se, stejně jako v češtině, obejdeme bez podmětu). Oznamovací způsob je jednoduchý v angličtině i italštině, kdežto otázku a zápor dělají Italové na rozdíl od Angličanů stejně jako Češi (otázku intonací a zápor předsazením non).

Co se týče fáze následující, soudím, že italština a angličtina jsou na tom stejně. Italové mají např. v češtině neexistující imperfektum, což Angličané „kompenzují“ předpřítomným časem – uvozovky jsou na místě, neboť se každý z těchto časů používá v odlišných situacích. Jevy jako předminulý čas či souslednost časová pak nalezneme u obou těchto jazyků.

No a při srovnání závěrečné fáze obnášející důkladné proniknutí do gramatických systémů obou jazyků se jako snadnější jeví angličtina, neboť italština kromě oznamovacího způsobu, záporu a otázky ještě disponuje konjunktivem, jenž je v angličtině jevem naprosto okrajovým. 

Když tedy ponecháme stranou slovní zásobu – tu se prostě člověk musí nadrtit –, lze říci, že záleží na tom, které fáze chce člověk dosáhnout.