Pět základních dovedností, které by měl umět každý uživatel tex

Pan autor správně poukazuje na okolnost, že uživatelé kancelářských balíků jsou nevinnými obětmi konkurenčního boje mezi výrobci kancelářského softwaru (a tudíž \"trpí\"). Ale ti uživatelé trpí nejen kvůli konkurenčnímu boji, ale i kvůli \"dojemné\" spolupráci  mezi výrobci kancelářského softwaru. Lze to považovat speciální instanci jevu známého jako \"komplot Intelu a Microsoftu\", tedy situace, kdy firmy, které zdánlivě nemají nic společného, se vzájemně obětavě podporují v úsilí učinit uživatelovo technické i programové vybavení nepoužitelným a tak uživatele donutit k nákupu nového a dražšího.V případě kancelářských balíků se to projevuje zejména tak, že sebetriviálnější text vystavený působení textového procesoru nesmyslně bobtná nade všechny meze. A jak toto nejlépe docílit? Třeba tak, že soubor obsahující příslušný text je zakódujete způsobem, který chápou snad jen tvůrci příslušného textového procesoru.

Z autorem uváděných pěti základních dovedností mě zaujaly dvě - používání korektoru překlepů a sledování změn a jejich komentování. Předznamenávám, že o LibreOffice nevím zhola nic, a veškeré mé poznámky se týkají jiných programů.

Korektor překlepů se v některých textových procesorech projevuje spíše jako generátor nesmyslů, a uživateli se mnohdy nejužitečnější dovedností jeví \"jak to proboha vypnout\", a jednou z nejžádanějších informací poskytovaných textovým procesorem pak bývá odpověď na zoufalou otázku \"je to opravdu vypnuté?\". Uživatelova nejistota souvisí s tím, že u \"moderních\" aplikací je velice obtížné (až nemožné) zjistit, jak jsou vlastně nastavené. Programátoři, kteří u aplikací nahradili prostinké INI-soubory odkazama do tajemného registry, se mocně zasloužili o nejistotu a nepohodlí uživatelů.

Sledování změn je užitečná kategorie údajů, to ano. Ale statisticky řečeno „nikdo“ nepotřebuje, aby ono sledování prováděl textový procesor. V amatérských podmínkách - třeba hrstka učitelů se chce domluvit o podmínkách školní soutěže - se alternativní texty třeba obarví, autoři se k nim podepíšou, párkrát si ten soubor pošlou kolem dokola, a nakonec z těch alternativních textů vyberou nebo sestaví ten výsledný, a vše ostatní (a nyní zbytečné) ručně (!!) smažou. A stále je to méně pracné, nežli používat funkci textového procesoru sledování změn.

V profesionálním prostředí, ve firmě, kde na projektu spolupracují desítky osob, potřebujete přesně vědět, kdo kdy co v textu změnil a proč, ale od toho ta firma používá verzovací (nebo konfigurační systém), příslušné údaje o změnách se zaznamenávají do databáze a v žádném případě ne přímo do toho souboru s tím textem - soubor s textem obsahuje vždy jen aktuální verzi textu.

Pikantní na věci je, že neexistuje verzovací systém, který by \"rozuměl\" řeči textových procesorů (nebo možná takový verzovací systém existuje, ale já o něm nevím). Takže kdyby se profesionální dokumentace vedla ve formátech, s nimiž pracují textové procesory (třeba ve formátu .doc), verzovací systém by poznal pouze to, že text změnil uživatel X.Y. dne mm-dd, ale nepoznal by, co bylo změněno! A proto se profesionální dokumentace vede ve formátech, kterým verzovací systémy rozumí. Běžný .txt, nebo mocnější .html .

Určitě neuškodí učit kohokoli (tedy i děti) jakoukoli dovednost. Ale uvědomte si, že učíte-li děti používat ke sledování změn prostředky textového procesoru, učíte je to dělat neprofesionálně.