Kooperující žák jako člen informační společnosti

Koordinace a kooperace - tak nejspíš mi to připomíná skautský nebo turistický oddíl. Sejdou se tam lidé (děti, dospívající i dospělí), kteří mají společné zájmy (příroda, turistika), cíle (nezávislost, samostatnost - přežít mimo civilizaci, odlišení civilizačních nánosů od přirozené podstaty lidské existence a život ve společenství podobně zaměřených přátel) a hodnoty (solidarita, přátelství, upřímnost, nesobeckost ...a vůbec prověření všeho, co za hodnoty pokládáme). Společné zájmy, cíle a hodnoty stmelují kolektiv, takže je soudržný, ale ne uzavřený sám do sebe. Vnitřně nutí své členy ke "kolaboraci", navenek nabízí "kooperaci".

Pravda, skautský oddíl spíš vychovává než vyučuje, ale já jsem se i hodně naučil a hodně poznal - hodně z praxe a ze života. Škola je ve srovnání se skautským nebo turistickým oddílem jen hra na vzdělávání.

Takže já si nemyslím, že vyučování založené na kolaboraci a kooperaci se do školy prostě nehodí, spíš bych naopak řekl, že bychom měli změnit školu tak, aby se ke kolaboraci a kooperaci lépe hodila.

Jenom si nejstem jistý, jak moc k tématu je tento můj výlev, sorry.

Není důvod k omluvám. Ten výlev ukazuje, že jste docela dobře pochopil, o co jde. Ano, příznivci konektivismu tak trochu připomínají virtuální skautský oddíl. Jen se díky obtížím s přímou spoluprací kolaborativního typu věnují více daleko snadnější kooperaci. Dík za zajímavé přirovnání.

Ano, díky za přirovnání. Dovolím si ale zakroutit hlavou nad odříznutím od světa. Je to velice relativní. Jak se dočtete v druhém dílu článku, kooperativní vyučování má své místo i v běžné škole. Pokud jde o další etapy našeho života, ve kterých můžeme zvolit kooperativní přístup, odříznuté od reality jsou dávno. Kde berou naši žáci nové díly How I met, Big Bangu, House atd.? Našli si svoje místa, kam pro ně chodí. Když toto místo jeden týden nenabídne díl včas, jdou jinam - trend nečeká a nemoct se hned v úterý bavit o novém dílu Dextera je foux pas. I to je krok kooperativním směrem, zvláště když pak dají spolužákům na facebooku nebo jinde vědět, že nový díl našli tam a tam.

Panu Ryantovi rozumím. Virtuální komunita lidí, jejichž hlavním cílem je sebezdokonalování se zájmem o celek, musí nutně při srovnání se současnou realitou světa působit poněkud mimořádně. Mám ten dojem, že bychom jim mohli začít říkat "online skauti", co myslíte?

Díky za zajímavé čtení, ale zcela úvodní věta je dost problematická :"Cíle současné školy je možné vidět v uspokojení poptávky žáků coby jejích zákazníků." Žáci jsou podivní zákazníci - často asi jako zákazníci protialkoholní léčebny, kteří si léčení taky přímo neplatí a léčit se jim většinou moc nechce. Text snad spíše vychází spíše z druhé věty, která již žáky jako zákazníky neuvádí: "Vzdělávací potřeby společnosti ... ". Zájem žáků je hlavně zprostředkovaný - společností, rodiči.

Rád Vás zase vidím mezi komentujícími, pane kolego! :) Čekal jsem, že se někdo ozve. Z hlediska managementu školy je ale na žáka skutečně nahlíženo jako na zákazníka. Myslím, že právě tento pohled by jistě prospěl některým kantorům, kteří se k žákům chovají poměrně nadřazeně. Pokud jde o závěr Vašeho komentáře, zájem je zprostředkovaný tehdy, kdy jako učitelé neumíme nabídnout dostatečně zajímavý úkol, problém, výzvu, motivaci-  jakkoli tomu chceme říkat.

http://mirroredminds.wordpress.com/2011/12/07/s-is-for-stephen/

50 min hozhovor se Stephenem, který vedla Ana Cristina Pratas pro svůj web Mind Mirrors, který velmi pěkně dokresluje problematiku konektivismu a jeho uplatnění v současném školství.

Jsou však zájmy zákazníků=žáků (rodičů?) a zájmy společnosti opravdu totéž? Článek jakoby předpokládal jednotu těchto zájmů. Je však skutečná? Koho tedy má škola spíše uspokojovat?

Máte pravdu, pane kolego, stojíme před problémem jak žákům dát na jevo, že to, co je učíme je to, co se jim v životě hodí a bude jednou hodit!

Kolego Martine, nejdřív to tak musí opravdu být. To pak je zpola vyhráno.

Co mi škola dala pro život? Důležité bylo asi zavázat si tkaničku u bot, přišít knoflík ... Ale k čemu opravdu jsou kvadratické rovnice, informace o výrobě kyseliny sírové, spisy A.Jiráska, funkce mitochondrií? Nelze se bez toho v životě skvěle obejít?(Pomineme-li  předávání kulturní tradice a fakt, že sdělováním takových věcí si právě my vyděláváme na živobytí.)
 

Třeba taková mitochondrie: nevyjmenuje spisy A. Jiráska, nespočítá kvadratickou rovnici a její vlastní funkce jí je víceméně ukradená -- a taky je živa...