K historii mediální objektivity

Děkuji za pěkný článek, další z těch, které mohu použít při psaní učebnice informatiky. Nejvíc se mi líbí, že propojuje informační technologie s literaturou (co je zpráva jako slohový útvar) a se společenskými vědami - myslím si, že přesně tohle na gymnáziích potřebujeme.

Co mi v článku chybí: uvítal bych lepší vysvětlení, proč jsou všechny zmíněné cesty k objektivitě pochybné. Nejsou fakta, jen jevy - a jev může být i klam. Nebo (řečeno s Jaroslavem Hutkou) \"výběr informací zájem kruhu hájí\".

Drobné připomínky: \"Nepsaná smlouva\" je napsaná v každé učebnici západní žurnalistiky. Všude se rozlišuje mezi zprávou (záznamem faktů) a komentářem (vyjádřením názoru). Za zprávu dokonce nelze dostat autorský honorář, protože zpráva nesmí být výsledkem tvůrčí činnosti (sám jsem pár let působil jako novinář, tak o tom něco vím). A pokud jde o očekávání příjemce, \"že zprávám od podavatele může věřit a správně rozumět\", tak proč se pak říká, že někdo \"lže jak když tiskne\", \"lže jako noviny\" nebo \"jako rádio\"?

Můj oblíbený příklad, který zadávám studentům: napište zprávu o tom, že ze zoo utekli vlci. První skupina je oddělení pí-ár zoo, druhá skupina je klub trojských důchodců a třetí skupina je reportér bulvárního deníku. Výsledek může vypadat asi takhle: \"pomozte nám zachránit zatoulaná štěňata\", \"slušní občané opět v nebezpečí\" a \"šelmy v ulicích!\" O tom, jak západní zpravodajové získávají svoje zpravodajství v Iráku, Somálsku nebo Afghanistánu se toho už napsalo taky dost - a čtenáři si to uvědomují. Takže (přes veškeré \"smlouvy\") spíš než \"očekávání\" trápí příjemce pochybnosti o tom, zda může zprávám věřit. Většinou však bohužel (na rozdíl od zpravodajů) nemá na výběr.

Shrnuto-podtrženo: v článku mi chybí výchova ke kritickému myšlení - a to je jedna z nejdůležitějších věcí, kterou by se měli studenti na gymnáziu naučit.

Pan Ivan Ryant:

Dobrý den, děkuji moc za zpětnou vazbu. Rád bych odpověděl na Vaše podnětné otázky. V souvislosti s absencí v textu toho, co nazýváte \"objektivita pochybná\", musím říci, že se otázce o naplňování a nenaplňování objektivity věnuji v textech, které čekají na vydání nebo jsou v procesu vrácení recenzentem. Tento článek rozpracovával pouze historická východiska, nechtěl jsem si \"vypálit\" baterii všech témat najednou a také míchat věci, které k sobě nepatří, dohromady. Chtěl jsem se držet dějinných a nikoli teoretických východisek.

Já vám samozřejmě rozumím. Způsob zpracování zpráv v současné době skutečně do značné míry postrádá vodítka ke kritickému myšlení (nejen u studentů gymnázií). Problém spočívá ve vztahu médium-příjemce. Média narážejí na fakt, že se zprávy s kontextem u mnohých nesetkávají s patřičnou odezvou, a proto se snaží sdělení zezábavňovat. Nemluvím o minoritě těch, kteří vyhledávají kvalitní zprávy. Ti ale bohužel (zejména komerční) média nezajímají. Na stranu druhou, absence kritických vodítek pak formuje očekávání konzumentů týkající se zprávy, a tak je celý proces vlastně poměrně začarovaný kruh. Přiznám se, že zajímavou otázkou mediální výchovy jsem se zatím nezabýval, ale je to zajímavý impuls.  Doufám, že se budete takto erudovaně a kritickým okem dívat i na další texty, které doufám brzy přijdou.

Pan Onřej Neumajer:

Vážený pane Neumajere, jistě ano, ale v textu se mluvilo o historických kořenech objektivity. V popisovené době Vámi jmenované technologie ještě neexistovali. A tak by téma nových technologií ve vztahu k danému jevu bylo jistě zajímavé dále zpracovat.

Chápu-li dobře připomínku pana Ryanta, nejde ani tak o to, že by kritické myšlení měla rozvíjet samotná média. Je pravdou, že představa o médiích jako svobodném komunikačním prostředí, které garantuje pluralitu názorů, a tedy stimuluje vytváření nezávislého a kritického vnímání sociální reality, je v demokratických společnostech stále dominantní. Tato představa je ovšem v systému korporátních médií charakteristických silnou koncentrací vlastnictví, primární orientací na profit a těsnou vazbou na globální ekonomické a politické elity (viz postava S. Berlusconiho), spíše chimérou. Chomsky, Bagdikian, McChesney a další kritičtí mediální teoretici argumentují velmi přesvědčivě pro tvrzení, že korporátní média preferují pouze velmi úzký pohled na realitu, který je v souladu se zájmy a potřebami politicko-ekonomického systému, ze kterého mediální korporace profitují. Výzkumy organizace FAIR poukazují na skutečnost, že v USA jsou nejčastějšími zdroji informací v médiích bílí muži, republikáni (případně představitelé aktuálně vládnoucí strany), zatímco představitelé mnohých jiných sociálních skupin jsou médii téměř ignorováni a ze společenského diskurzu vylučováni (viz http://www.fair.org/index.php?page=1865). Princip tzv. mediální objektivity je jedním důvodů této jednostranné orientace, současně je však i důvodem, proč v médiích chybí kritické analýzy zpochybňující oficiální vládnoucí ideologii – postrádaly by imperativ „neutrality“.

Současná korporátní média nemohou rozvíjet kritické myšlení (ostatně není to ani v jejich zájmu, kritické publikum by mohlo začít hledat jiné informační zdroje a ohrozit tak jejich dominantní postavení), to je primárním cílem školy a v případě médií především mediální výchovy. Pokud má ale MV rozvíjet kritické myšlení ve vztahu k médiím, musí být sama kritická. Obávám se, že zatím je z nějakého nepochopitelného důvodu, spíše politicky korektní a tzv. „neutrální“. Např. téma propagandy je v českých učebnicích MV pojímáno výhradně v kontextu autoritářských režimů. V učebnici MV autorů Pospíšil, Závodná se můžeme dokonce dočíst, že v demokraciích propaganda v pravém slova smyslu neexistuje, nýbrž jde o tzv. „přesvědčovací komunikaci“. Je přece rozdíl mezi přesvědčováním pomocí věcných a empiricky podložených argumentů a prostřednictvím zjednodušených a ideologicky zabarvených jednostranných tvrzení charakteritických pro propagandu. A na druhou stranu: propaganda je typem persvazivní komunikace. Přestože autoři nakonec opatrně připouští, že přesvědčování může vyústit v propagandu (aby svoje tvrzení vzápětí relativizovali poukazem na \"mimořádné situace\"), vůbec se nesnaží obě komunikační strategie postavit proti sobě a na základě příkladů ze současnosti ukázat rozdíl mezi nimi. (Čím byla vládní kampaň za výstavbu US radaru v Brdech?). To by byla cesta vedoucí ke kritickému myšlení o komunikačních strategiích médií. Místo toho... mlží! Možná že právě tzv. „objektivita“ a „neutralita“ médií ale i mediální výchovy je hlavní překážkou kritického myšlení o věcech veřejných a na druhé straně o médiích samotných. Co na to mediální pedagogové?