Etický kodex pro práci žáků a učitelů s informacemi

S touto problematikou úzce souvisí smlouva, kterou by každá škola měla s každým žákem mít. Ukázku jsem zařadil již do svých prvních a zárověň posledních skript z roku 1995 -

\"Pomáhat veřejně sdělovat názory těch, jejichž hlas by jinak nebyl slyšet.\" Proč by mě měl etický kodex předem zavazovat k šíření nějakých názorů jen proto, že by jinak nebyly slyšet? Možná je dobře, že slyšet nejsou. \"Oficiální i neoficiální zdroje mohou mít stejnou informační hodnotu.\" Všechny zdroje (typy zdrojů) mohou mít stejnou informační hodnotu. Ale co v této souvislosti jsou ty oficiální a co jsou ty neoficiální zdroje? Je vůbec nutné takové rozdělování? \"Zkoumat své vlastní kulturní hodnoty, ale nevnucovat je ostatním.\" Jsme opravdu stále ještě na půdě práce s informacemi?

Je dost velkou náhodou, že jsem si komentáře pana Sotoláře vůbec všiml. Ke starým článkům něco přidávám jen tehdy, najdu-li aktuální informaci. V tomto případě jsem odkazoval tento článek z nějakého nového textu a chtěl jsem, aby u něj byl i odkaz na onu smlouvu v prvním komentáři.

Ale musím reagovat. Skutečnost, že dnes můžeme opravdu všichni publikovat tak, že to všichni ostatní mohou číst, má poměrně velký význam. Pane Sotoláři, to platí i o vás. Je to váš hlas, který se na portále RVP ozývá poměrně často, a někdo by mohl mít pocit, že by bylo lépe, kdyby mohl vaše názory cenzurovat. Co myslíte, pomáhá vám toto prostředí sdělovat osobní názory?

Které názory jsou oficiální. Když se rozhlédnete kolem sebe, jistě takové najdete. Třeba tisková prohlášení ČŠI, která sice dost často vyjadřuji osobní přání pana ministra, ale tuto skutečnost nepřiznávají. Myslím, že je velký rozdíl mezi oficiálním a neoficiálním zdrojem. Za normálních okolností samozřejmě především ve věrohodnosti.