Chatbot EMA
4 zdařilé

K historii mediální objektivity

Autor
Lukáš Pfauser
Datum vložení
4. 12. 2018
1 0 4
0x
využito ve
výuce

Anotace

Uživatelská
hodnocení
Systémová
hodnocení
0x
využito ve
výuce
Počet využití ve výuce
0
Počet hodnotících uživatelů
Názor uživatelů na kvalitu materiálu
4 zdařilé
Další statistické údaje

Vaše hodnocení pomůže ostatním při výběru toho pravého materiálu.

Přidejte hodnocení anonymně nebo pod svým profilem.

Přidat hodnocení

Ohodnocením materiálu pomůžete zpřesnit vyhledávání dle obsahu. Děkujeme.

1

Celková kvalita materiálu *
Povinný údaj 

2

Použil/a jste tento materiál ve výuce?

3

Klady

Zápory

4

Komentář

5

Které tagy nejlépe vystihují obsah materiálu?

Vyberte štítky, které vám připadají pro tento materiál relevantní

média
mediální objektivita
mediální výchova

Není to úplně ono? Zadejte vlastní štítky lépe vystihující obsah

Uživatelská
hodnocení
Systémová
hodnocení
0x
využito ve
výuce
Počet využití ve výuce
0
Počet hodnotících uživatelů
Názor uživatelů na kvalitu materiálu
4 zdařilé
Další statistické údaje

Vaše hodnocení pomůže ostatním při výběru toho pravého materiálu.

Uživatelská
hodnocení
Systémová
hodnocení
0x
využito ve
výuce
Počet využití ve výuce
0
Počet hodnotících uživatelů
Názor uživatelů na kvalitu materiálu
4 zdařilé
Další statistické údaje

Vaše hodnocení pomůže ostatním při výběru toho pravého materiálu.

Přidejte hodnocení anonymně nebo pod svým profilem.

Základní atributy materiálu

  • Autor: Lukáš Pfauser
  • Poskytovatel: Metodický portál RVP.CZ
  • Datum vložení do systému: 04. 12. 2018
  • Datum vzniku: 18. 08. 2011
  • Umístění materiálu: -
  • Stupeň vzdělání: gymnaziální vzdělávání
  • Ročník: -
  • Dostupnost: Volně dostupné bez registrace
  • Typ materiálu: článek
  • Licence: Creative Commons - Uveďte původ-Neužívejte komerčně-Nezpracovávejte 3.0 ČR
  • Jazyk: Čeština
  • Otevřený zdroj: Ano

Chcete se k materiálu vyjádřit?
Využijte prostor pro férovou diskusi.
 
#fairplay

Ivan Ryant 18.8.2011

Komentář

Děkuji za pěkný článek, další z těch, které mohu použít při psaní učebnice informatiky. Nejvíc se mi líbí, že propojuje informační technologie s literaturou (co je zpráva jako slohový útvar) a se společenskými vědami - myslím si, že přesně tohle na gymnáziích potřebujeme.


Co mi v článku chybí: uvítal bych lepší vysvětlení, proč jsou všechny zmíněné cesty k objektivitě pochybné. Nejsou fakta, jen jevy - a jev může být i klam. Nebo (řečeno s Jaroslavem Hutkou) \"výběr informací zájem kruhu hájí\".


Drobné připomínky: \"Nepsaná smlouva\" je napsaná v každé učebnici západní žurnalistiky. Všude se rozlišuje mezi zprávou (záznamem faktů) a komentářem (vyjádřením názoru). Za zprávu dokonce nelze dostat autorský honorář, protože zpráva nesmí být výsledkem tvůrčí činnosti (sám jsem pár let působil jako novinář, tak o tom něco vím). A pokud jde o očekávání příjemce, \"že zprávám od podavatele může věřit a správně rozumět\", tak proč se pak říká, že někdo \"lže jak když tiskne\", \"lže jako noviny\" nebo \"jako rádio\"?


Můj oblíbený příklad, který zadávám studentům: napište zprávu o tom, že ze zoo utekli vlci. První skupina je oddělení pí-ár zoo, druhá skupina je klub trojských důchodců a třetí skupina je reportér bulvárního deníku. Výsledek může vypadat asi takhle: \"pomozte nám zachránit zatoulaná štěňata\", \"slušní občané opět v nebezpečí\" a \"šelmy v ulicích!\" O tom, jak západní zpravodajové získávají svoje zpravodajství v Iráku, Somálsku nebo Afghanistánu se toho už napsalo taky dost - a čtenáři si to uvědomují. Takže (přes veškeré \"smlouvy\") spíš než \"očekávání\" trápí příjemce pochybnosti o tom, zda může zprávám věřit. Většinou však bohužel (na rozdíl od zpravodajů) nemá na výběr.


Shrnuto-podtrženo: v článku mi chybí výchova ke kritickému myšlení - a to je jedna z nejdůležitějších věcí, kterou by se měli studenti na gymnáziu naučit.

Ondřej Neumajer 19.8.2011

Komentář

Článek mi také přijde zajímavý, nicméně nerozumím \"Zásadní vynálezy (telegraf, telefon nebo televize)\". Dnes by asi mělo zaznít také něco o e-mailu, mobilech, Internetu, blozích a sociálních sítích.
Lukáš Pfauser 20.8.2011

Komentář

Pan Ivan Ryant:


Dobrý den, děkuji moc za zpětnou vazbu. Rád bych odpověděl na Vaše podnětné otázky. V souvislosti s absencí v textu toho, co nazýváte \"objektivita pochybná\", musím říci, že se otázce o naplňování a nenaplňování objektivity věnuji v textech, které čekají na vydání nebo jsou v procesu vrácení recenzentem. Tento článek rozpracovával pouze historická východiska, nechtěl jsem si \"vypálit\" baterii všech témat najednou a také míchat věci, které k sobě nepatří, dohromady. Chtěl jsem se držet dějinných a nikoli teoretických východisek.

Já vám samozřejmě rozumím. Způsob zpracování zpráv v současné době skutečně do značné míry postrádá vodítka ke kritickému myšlení (nejen u studentů gymnázií). Problém spočívá ve vztahu médium-příjemce. Média narážejí na fakt, že se zprávy s kontextem u mnohých nesetkávají s patřičnou odezvou, a proto se snaží sdělení zezábavňovat. Nemluvím o minoritě těch, kteří vyhledávají kvalitní zprávy. Ti ale bohužel (zejména komerční) média nezajímají. Na stranu druhou, absence kritických vodítek pak formuje očekávání konzumentů týkající se zprávy, a tak je celý proces vlastně poměrně začarovaný kruh. Přiznám se, že zajímavou otázkou mediální výchovy jsem se zatím nezabýval, ale je to zajímavý impuls.  Doufám, že se budete takto erudovaně a kritickým okem dívat i na další texty, které doufám brzy přijdou.


Pan Onřej Neumajer:


Vážený pane Neumajere, jistě ano, ale v textu se mluvilo o historických kořenech objektivity. V popisovené době Vámi jmenované technologie ještě neexistovali. A tak by téma nových technologií ve vztahu k danému jevu bylo jistě zajímavé dále zpracovat.

Petr Valenta 24.8.2011

Komentář

Chápu-li dobře připomínku pana Ryanta, nejde ani tak o to, že by kritické myšlení měla rozvíjet samotná média. Je pravdou, že představa o médiích jako svobodném komunikačním prostředí, které garantuje pluralitu názorů, a tedy stimuluje vytváření nezávislého a kritického vnímání sociální reality, je v demokratických společnostech stále dominantní. Tato představa je ovšem v systému korporátních médií charakteristických silnou koncentrací vlastnictví, primární orientací na profit a těsnou vazbou na globální ekonomické a politické elity (viz postava S. Berlusconiho), spíše chimérou. Chomsky, Bagdikian, McChesney a další kritičtí mediální teoretici argumentují velmi přesvědčivě pro tvrzení, že korporátní média preferují pouze velmi úzký pohled na realitu, který je v souladu se zájmy a potřebami politicko-ekonomického systému, ze kterého mediální korporace profitují. Výzkumy organizace FAIR poukazují na skutečnost, že v USA jsou nejčastějšími zdroji informací v médiích bílí muži, republikáni (případně představitelé aktuálně vládnoucí strany), zatímco představitelé mnohých jiných sociálních skupin jsou médii téměř ignorováni a ze společenského diskurzu vylučováni (viz http://www.fair.org/index.php?page=1865). Princip tzv. mediální objektivity je jedním důvodů této jednostranné orientace, současně je však i důvodem, proč v médiích chybí kritické analýzy zpochybňující oficiální vládnoucí ideologii – postrádaly by imperativ „neutrality“.


 


Současná korporátní média nemohou rozvíjet kritické myšlení (ostatně není to ani v jejich zájmu, kritické publikum by mohlo začít hledat jiné informační zdroje a ohrozit tak jejich dominantní postavení), to je primárním cílem školy a v případě médií především mediální výchovy. Pokud má ale MV rozvíjet kritické myšlení ve vztahu k médiím, musí být sama kritická. Obávám se, že zatím je z nějakého nepochopitelného důvodu, spíše politicky korektní a tzv. „neutrální“. Např. téma propagandy je v českých učebnicích MV pojímáno výhradně v kontextu autoritářských režimů. V učebnici MV autorů Pospíšil, Závodná se můžeme dokonce dočíst, že v demokraciích propaganda v pravém slova smyslu neexistuje, nýbrž jde o tzv. „přesvědčovací komunikaci“. Je přece rozdíl mezi přesvědčováním pomocí věcných a empiricky podložených argumentů a prostřednictvím zjednodušených a ideologicky zabarvených jednostranných tvrzení charakteritických pro propagandu. A na druhou stranu: propaganda je typem persvazivní komunikace. Přestože autoři nakonec opatrně připouští, že přesvědčování může vyústit v propagandu (aby svoje tvrzení vzápětí relativizovali poukazem na \"mimořádné situace\"), vůbec se nesnaží obě komunikační strategie postavit proti sobě a na základě příkladů ze současnosti ukázat rozdíl mezi nimi. (Čím byla vládní kampaň za výstavbu US radaru v Brdech?). To by byla cesta vedoucí ke kritickému myšlení o komunikačních strategiích médií. Místo toho... mlží! Možná že právě tzv. „objektivita“ a „neutralita“ médií ale i mediální výchovy je hlavní překážkou kritického myšlení o věcech veřejných a na druhé straně o médiích samotných. Co na to mediální pedagogové?